Výročí 17. listopadu 1989.
Zatímco nás česká média stále ukolébávají pohádkou o sametové revoluci a vyšetřovací komise k událostem 17. listopadu samozřejmě nic nevyšetřila, více cenných informací se člověk dozví ze zahraničních zdrojů. A nestačí se divit. Zahraniční média osvětlují sametovou revoluci i Václava Havla a konstatují, že dnes jsou v Česku lidé zklamaní.
Americký historik James Krampfl například vydal publikaci, v níž se zabývá otázkou, co vlastně chtěli Češi v roce 1989. A výsledek je velmi překvapivý, v mnoha oblastech překonává stále opakované mýty o 17. listopadu. Ve své knize Revoluce s lidskou tváří, která je výsledkem dlouholetého studia mnoha archivních materiálů a dokumentů Kramfl došel k závěru, že Češi nechtěli kapitalismus, ale obrozený socialismus a spravedlnost, tedy zrušení privilegií pro vybrané skupiny společnosti. Klíčovým ideálem revoluce byla podle Krampfla lidskost a důstojnost a jejich povýšení nad ideologií. A právě tyto ideály přinutily lidi vyjít do ulic. Navzdory jejich přání ale začala udávat směr nová mocenská elita z Prahy a začal se zvětšovat rozdíl mezi nimi a regionálními aktivisty.
Průzkum názorů lidí v roce 1989 jasně říkal, že zavedení kapitalismu by chtělo jen 10 % lidí.
Obraz, jenž před námi tímto způsobem vyvstává, otevírá pohled na překvapivě idealistickou revoluci, která byla zároveň sociální a politická, ba do jisté náboženská. K ústředním ideálům revoluce a nové společnosti patřily nenásilí, samospráva, demokracie, férovost, spravedlnost, slušnost a především lidskost.
Občané v roce 1989 usilovali o demokracii, která měla zaručit přímou účast lidí na rozhodováni pomocí referend a odvolatelnost politiků, kteří zklamou důvěru voličů. Legitimnost volených zástupců a institucí měla být pravidelně testována lidovým hlasováním a to nejen ve sféře politiky, nýbrž i na pracovištích – rovněž i ředitelé podniků měli být voleni zaměstnanci. Autor také dokazuje, že demokracie, kterou si lidé v roce 1989 přáli, nebyla v očích lidu apriori neslučitelná s ideály socialismu. Socialismus totiž nebyl natolik všeobecně zdiskreditovaným ideálem, jak dnes tvrdí mnozí badatelé a politici. Lidé si nepřáli návrat ke kapitalismu a jejich požadavky nebyly materialistické povahy.
Zdroj: kniha Revoluce s lidskou tváří od Jamese Krapfta.
Profesor James Krapft je docentem evropských dějin na McGill University v Montrealu.
A v praxi těchto následujících let nové elity v přímém protivu „ nejsme, jako oni“ začali s čistkami na pracovištích. Zneužili buněk Občanského fóra, které zásadně porušilo proklamovanou zásadu odchodu politických stran z pracovišť. Vyměňovali vedoucí pracovníky za souhlas s jejich politikou a se souhlasem s dosazením do funkcí svých lidí a jejich podřízení se novým pánům.
A tyto protiprávní čistky pokračovaly na všech úrovních státní správy, bezpečnostních složek, armády a podobně. V bezpečnostních složkách byli příslušníci donuceni podepisovat prohlášení o bezpodmínečné věrnosti novému režimu a k tomuto účelu byly protiprávně zřízeny i tkzv. „ Občanské komise“, které byly mimo právní rámec státu a porušovaly, jak Listinu práv a svobod tak i Ústavu státu. Podobné to bylo i v armádě.
Dnes skloňovaný termín „ sametová revoluce“ se změnil v drsný „šmirgl“ v psychický teror nového režimu jemu nepohodlných lidí.
Např. V České Třebové v roce 1989. kde zfanatizovaní studenti gymnázia na tkzv „soudu“ dohnali k sebevraždě svého ředitele i za přispění známého režisera Krejčíka který zde v reálu sbíral „materiál“ pro svůj připravovaný film, této události později litoval.
Takto by se dalo pokračovat mnoha dalšími negativními věcmi. Jako bezuzdné rozkradení národního majetku tkzv. „ privatizací“. I nadále lze doufat, že tyto činy nebudou moci být zamlčovány a tolerovány a nesmí se na ně vztahovat institut promlčení.
Největší selhání nových pánů je však rozbití Československa na dva státečky, bez referenda dvěma výtečníky předsedy dvou politických stran Klause a Mečiara, kteří se řídili jen svými úzkými partajními zájmy. Tento protiústavní čin zlikvidoval dílo tvůrců Československa - Masaryka a Štefánika.
V roce 1948 přišli o moc kapitalistické elity a rozpoutali protistátní teror, vytvářeli ozbrojené teroristické skupiny. Které vraždily příslušníky bezpečnosti, členy obecních samospráv, na hranicích pohraničníky.
V roce 1989 ztratili moc komunisté a zachovali se opravdu demokraticky, na rozdíl od tehdejších kapitalistických elit.