Jaký byl vlastně první máj roku 1890 v Praze na Střeleckém ostrově? Jan Neruda jím byl zcela uchvácen. A ten kdo dodnes nahlíží, srdcem Nerudy na celý ten prvomájový den se určitě cítí také slavnostně. Máj roku 1890 však neměl být rudý jen záplavou dělnických praporů, karafiátů a kravat. Se vší krutostí měl znovu připomenout míru sociálního a třídního napětí a nový nástup dělnictva jeho vlastní krví. Třikrát během necelého roku se střílelo do horníků. Nejdříve v červnu roku 1889 za stávky dělníků kladenského a lánského revíru na Kladně. Několik dnů před 1. májem 1890 bylo zabito sedmnáct stávkujících horníků ostravsko-karvinského revíru v Ostravě a 22 května 1890 bylo zastřeleno dvanáct a zraněno třicet horníků stříbrného a plzeňského revíru při stávce v Nýřanech. Také takový měl být rudý máj roku 1890. Buržoazie byla důsledná, zrovna tak jako je buržoazie a její vláda důsledná v dnešní době.
Myšlenka učinit z 1. máje den boje za požadavky pracujících přišla ze Spojených států amerických. 1. května 1886 se v Chicagu konala obrovská stávka a trvala do 3. a 4. května. Ony dny skončily v pravdě dramaticky. Policisté stříleli do davu stávkujících. Výsledkem bylo pět mrtvých a mnoho zraněných. Pak mezi policisty vybuchla bomba vržená provokatéry. Dělníci socialisté a anarchisté byli zatčeni, odsouzeni a popraveni. Jak napsala Klára Zetkinová „oněch osm hodin bylo považováno za splátku buržoazie na obrovský dluh, který dluží dělnické třídě“. Ti kdo stávkovali, se z pohledu tehdejší společnosti dopouštěli zločinu, ve skutečnosti chtěli jen dosáhnout kratší pracovní doby a lepší mzdy a slušného zacházení. V roce 1889 pak byl zakládajícím kongresem II. Internacionály v Paříži 1. máj označen za mezinárodní Svátek práce, původně na protest proti popravě nevinných dělníků. Odborové hnutí v Evropě tehdy přijalo za svůj požadavek zkrácení pracovní doby a na návrh předsedy Americké federace práce (AFL) S. Gomperse bylo pařížským kongresem rozhodnuto právě 1. máje organizovat velkou mezinárodní demonstraci tak, aby se konala ve všech zemích a městech v jednom stanoveném dni, kdy pracující budou požadovat od představitelů států legální zkrácení pracovní doby na 8 hodin. V Praze se první máj slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově a účastnilo se ho na 35 tisíc osob. Dnes je tento svátek slaven na celém světě.
Sto třicet let uplynulo od této chvíle, a co se změnilo? Lidé stále demonstrují v ulicích po celém světě i v Evropě za svá práva. Dnes ustaraně z obavami epidemie Coranaviru nCoV19 sledují dopady do ekonomického sektoru, obava o své zdraví je na prvém místě a hned po ní obava ze ztráty zaměstnanání. Je zde reálná obava, že nadnárodní průmyslové řetězce propojené s velkými bankovními kapitálovými uskupeními budou prostřednictví i národních vlád tlačit na ještě mohutněji politiku podpory zadlužování. Podporu získá a dosáhne na ní soukromovlastnický sektor. Pro drobné živnostníky typu např. řemeslníků to bude obtížné. Pro zaměstnance a zejména ty v dělnických kategoriích, bude však situace zoufalá. Dnes tolik proklamovaná solidarita mezi odbory, zaměstnavateli a vládou dostane zcela jiný rozměr. Jestliže kupříkladu již dnes různým způsobem přistupují zaměstnavatelé k ochraně svých zaměstnanců před koronavirem, bude následně podoba dnešní tzv. "solidarity" pro zaměstnance nepřijatelná. Protože jak vláda tako zaměstnavatelé si musí velice rychle uvědomit hodnotu pracovní síly svých zaměstnanců. A nebudou-li zaměstnancům vytvořeny důstojné podmínky k práci, důstojné zabezpečení v případě ztráty práce pak nelze o solidaritě hovořit. Jinak účet za krizi ekonomickou, vznikly pandemii koronaviru zaplatí pravě zaměstnanci a nikoliv banky a nadnárodní kapitál.
Proto je dnešní první máj výzva pro dělníky, ostatní pracující, pro všechny zaměstnance být solidární v odmítnutí nést toto cizí břemeno na svých zádech. Myslím, že OSČMS a KSČM si toto uvědomují a takto k řešení následků krize přistupují. Věřím, že to lidé rozpoznají i v nadcházejících říjnových krajských a senátních volbách. Základním cílem je i v dnešní době udržet heslo : "Ten, kdo má práci a spravedlivou odměnu, mzdu či plat, za ni je schopen nejen uspokojovat své základní životní potřeby, ale i věnovat se svému dalšímu rozvoji." pro nás je toto podstatné i při oživování celé ekonomiky. Nezapomenout na člověka.
„Přijde doba, kdy bude naše mlčení mnohem mocnější než hlasy, které jste dnes zardousili!“ jsou poslední slova Augusta Spiese vytesaná dne 25. června roku 1893 v americkém Chicagu do monumentálního bronzového pomníku. Byl jedním z nespravedlivě obviněných a popravených 11. listopadu 1887 za Chicagské události předchozího roku. Tato slova jsou trvalým varováním i pro dnešek.
Slavné májové dny, které přichází, jsou vepsané nerozlučně a jednou provždy do dějin našeho národa. Není to jen sto třicet let prvních májů. Kdo by mohl zapomenout na 5. květen 1945 a Pražské povstání v závěru 2. světové války. Nebo snad kdo by mohl zapomenout i na památný 9. květen, kdy tanky Rudé armády vjely do ulic Prahy, a byla osvobozena naše vlast. Nezapomeňme historickou pravdu. Braňme se nastupujícímu fašismu, jeho nebezpečí se dnes stále víc vrací. Nic na tom nemůže změnit přepisování historie, ani hanebný krok Městské části Praha 6 odstraněním sochy maršála Stěpanoviče Koněva. Vyvolal obrovskou vlnu mezinárodní solidarity. Nebojme se o ní v tyto slavné a nám tak drahé májové dny opřít a dosáhnout porážky fašistických skupin v naší zemi.