Kdysi, už je to náramně dávno, mi rodiče a prarodiče říkávali, když jsem přinášel o někom novinky prezentované kamarády v ulici, nesuď nikoho. Nedoplnili to tím biblickým, „abys nebyl sám souzen“, ale pragmatickým, člověka nemůžeš poznat podle jeho slov, ale v práci, nebo jeho jednání při nějaké katastrofě či kritické situaci.
Bylo po válce a tehdy byla pro všechno měřítkem. Naštěstí je tomu už dávno. Ovšem máme jiná měřítka ve světě. Zemětřesení, vlny tsunami, které nám snad nehrozí. Ale užili jsme si povodní a nyní tu je coronavirus a jím způsobená COVID-19. Vzhledem k zvědavosti a nárůstu volného času sleduji více, co se děje, a nevycházím z překvapení.
V první řadě příjemných. Naše dumání s manželkou, jak vše zařídit v současné situaci, pro které z dětí nebo vnoučat bude nejsnadnější splnit svou nabídku, že se k nám dopraví a zajistí, co potřebujeme, bylo přerušeno sousedy, kteří zařídili a zařizují vše potřebné za nás. Zanedlouho budeme škrtat osmý křížek, a pak je každá pomoc dobrá. Městským rozhlasem jsme informováni několikrát denně o všem, co je pro nás nezbytné. Zdravotníci nás informovali, kdy a jak se máme přihlásit a co dělat.
Skupina PPF pana Kellnera darovala sto milionů na ochranné prostředky proti coronaviru. Zástupci prezidenta a vlády dojednali v Číně dodávky a z Číny létají prvá letadla s ochrannými prostředky. USA poskytlo souhlas našim zdravotníkům se zkoušením léku proti COVID 19. Pan Filip dojednal další dodávky z Vietnamu. Ministr Petříček zajišťuje přepravu našich občanů z ciziny. Premiér a vláda reagují na tyto nové problémy a zároveň začínají řešit, jak odstranit jejich nepříznivé dopady na jednotlivé občany a firmy. Hasiči, policisté, a hlavně zdravotníci všech stupňů a směrů plní, co se od nich očekává. Lidé pochopili, že je nezbytné si pomáhat, a začali semknutím, jak je pro nás v těchto situacích prý obvyklé.
Pomalu bych již napsal, lepší už to nemůže být, ale vždy je nějaké kdyby. Bohužel jsem se seznámil i s řadou postojů a vyjádření určitých politiků a novinářů. Bylo mi smutno, když jsem zjistil, že lidé, kteří se považují za elitu národa, nejsou schopni překročit vlastní stín. Až na výjimky, bohužel dost vzácné, slyšíme nebo čteme pouze zpochybňování opatření, nadávky úrovně opilců z nejhorších lokálů prezidentovi a vládě, pokusy o změny. Nikde jsem nenašel, s čím přispěly třeba Milion chvilek pro demokracii, čím Člověk v tísni, nebo třeba Amnesty Internacional a další. Zase jsem si ale přečetl, nebo vyslechl, že si máme brát vzor od západních demokracií.
Nebudu nyní adresný, ale stačí si přečíst v jednotlivých zemích počty napadených, úmrtí z tohoto důvodu a vyléčených, a všechna tato doporučení se ukazují jako lichá, nebo záměrná schválnost. Je pak tragédií, že tito lidé mají potřebu pak mluvit ještě o morálce a o tom, co by kdo měl. Vzpomínám na dávno zemřelého našeho souseda, který vždy reagoval na tyto postoje vyndáním fajfky z pusy, odplivnutím a úslovím: „Oni ještě nevědí, že my, lidi, už nejsme smečka, ale parta, a tak přicházejí s něčím, co jsme dávno zapomněli.“