Zveřejňování pravdy není v zájmu většiny médií, říká v rozhovoru Haló novin organizátor výstavy »30 let bez růžových brýlí« Roman Roun

26. 11. 2019

V Galerii a. s. Futura ve druhém patře budovy Politických vězňů 9 v Praze probíhá výstava 30 let bez růžových brýlí. Je to stručné srovnání některých podniků průmyslu či zemědělství před listopadem 1989 a po něm, kdy zanikly. Vy jste jedním z autorů. Kdy vás to napadlo?

Nápad vznikl na začátku roku, kdy jsem chtěl s Martinem Drhlíkem a jeho bratrem Milošem z Klubu mladých komunistů v Žamberku dělat pouze fotosoutěž na toto téma. Pak jsem se ale seznámil s prací Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd a rozhodl jsem se udělat výstavu u příležitosti 30. výročí kapitalistického převratu. Pro výstavu jsem řadu fotografií nafotil sám, což byla docela nebezpečná práce, protože často hrozí zřícení chátrajících budov. Zhruba polovinu výstavy tvoří právě materiály ze sekce a zbytek jsou fotografie dárců z řad členů KSČM.

O tuto výstavu projevili zájem i studenti středních škol. Jak se to stalo?

Ano, je to tak. Nejprve se ozval profesor jedné střední školy z Prahy, který se pravděpodobně o výstavě dočetl z médií, že by rád navštívil výstavu se svými studenty. Pak jsem zcela náhodou potkal mého bývalého spolužáka, který je dnes také kantorem, a i on by rád přivedl své studenty.

První návštěva studentů proběhla ve čtvrtek 21. listopadu a já budu moc rád, pokud i jiní učitelé najdou odvahu a své studenty na výstavu přivedou. Dají jim tak možnost vidět výklad historie z jiného úhlu pohledu. Ostatně jaký lepší příklad demokracie v praxi studentům nabídnout než návštěvu výstavy v budově KSČM a možnost se na cokoliv zeptat autora–komunisty?

V propagaci výstavy mi tak paradoxně pomáhají média, která o výstavě píší lživé články.

Jaký máte dojem ze setkání se studenty? Bylo to konstruktivní, nebo konfrontační?

Velmi mile mne překvapily znalosti historie u studentů, kteří věděli o mccarthismu i popravě Ethel Rosenbergové. Samozřejmě došlo k několika názorovým »střetům«. Především v sociální oblasti, kdy si někteří studenti myslí, že každý má v životě stejnou startovní čáru. Rozpory byly i v otázce významu povolání, kdy mi někteří studenti oponovali názorem, že dělnická povolání by měla být výrazně méně ohodnocena než povolání vázaná na vysokoškolská studia. Myslím, že byli také překvapeni faktem, že jsem komunista, když jsem pracoval jako manažer Martina Dejdara a dalších umělců.

Diskuse ale byla velmi konstruktivní a k mému překvapení se studentům ani nechtělo domů a zdrželi se přes dvě hodiny. Považuji to za veliký úspěch a jsem hrdý, že se mi podařilo na moji výstavu do budovy KSČM studenty dostat.

Je možné toto faktografické bohatství, které se nastřádalo u dobrovolných členů sekce regionálních dějin, více zhodnotit - to jest nejen ukázat malou výseč, která se momentálně ukazuje na výstavě, ale více materiálů?

Především chci ocenit neskutečnou práci, kterou tito lidé ze sekce dělají. Díky nim se zachránilo mnoho publikací, které obsahují důležitá fakta o životě občanů ČSSR. Sekci regionálních dějin ovšem chybějí finance, aby mohla vydávat nové publikace, a připomínat tak události a fakta, která se dnes záměrně utajují. Právě rozpočet sekce považuji za veliký problém. V současnosti jsou zachráněné materiály pouze skladovány a nejsou zatím přístupné veřejnosti. Bylo by jistě skvělé, pokud by se podařilo například zřídit veřejnou studovnu.

Samotnou výstavu bych rád představil na více místech republiky a později kompletně zdigitalizoval. Cílem je vytvořit internetový projekt, kde bude důkazů o hamižnosti kapitalistického systému mnohem více. Včetně vzpomínek pamětníků na dobu před listopadem 1989.

Po Listopadu zlikvidovaný průmysl a podniky, které mnohdy vyráběly kvalitní produkci světových značek, se v mediálním mainstreamu vůbec neukazují, jako kdyby to bylo tabu. Přitom osud například našeho cukrovarnictví je otřesný - zanikla drtivá většina cukrovarů, a to i přičiněním EU.

Zveřejňování pravdy není v zájmu většiny médií. Vždyť jsou vlastněna oligarchy či korporacemi, které potřebují vytvářet pocit, že kapitalismus je ráj na zemi a socialismus peklo. Právě na tomto zjištění je založena tato výstava a jsem rád, že vyvolala i veřejnou debatu a mediální ohlas. Je potřeba jít tvrdě proti demagogiím pravicových médií a zkreslování historie. Je třeba připomínat to, co bylo zcela záměrně a zbytečně zničeno.

Bohužel nejde pouze o zničený průmysl a ztrátu potravinové soběstačnosti. Kapitalismus výrazným způsobem zpřetrhal mezilidské vztahy a v naší společnosti začaly převládat vlastnosti jako arogance, agresivita, nenávist.

Čs. podniky poskytovaly našim občanům obživu desetiletí. Když si uvědomíme, co všechno velké podniky umožňovaly včetně závodní polikliniky, stravování, vlastní rekreace apod., tak je s podivem, že to ve veřejném prostoru nerezonuje. Vzpomínají někdejší zaměstnanci na tyto nezanedbatelné výhody?

Víte, já jsem vyrůstal v osmdesátých letech, dokonce jsem byl členem SSM a skoro dva roky pracoval jako elektrikář v socialistickém podniku, a velmi si uvědomuji ten obrovský rozdíl v sociálních jistotách, kdy se dnes o žádném sociálním zázemí vůbec mluvit nedá. Nemyslím si, že by na to lidé zapomněli, spíš jsou udoláni třicetiletým strachem o práci a své děti. Mají pocit, že se již nedá nic změnit, a jsou často uzavřeni do ulity, kterou tvoří pouze rodina a jejich nejbližší.

Je ovšem pravdou, že například na sociálních sítích se stále více objevují vzpomínky dnešních šedesátníků na levné bydlení, chutné potraviny či fakt, že se nemuseli bát nechat své děti hrát si před domem.

Pracoval jste jako marketingový odborník. Jaké zkušenosti z tohoto oboru byste rád přenesl do činnosti KSČM, jíž jste členem? Jaké máte nápady?

Nápadů i hrubých marketingových plánů mám několik. Nicméně jestli budou realizovány, nezáleží na mně, ale na vedení KSČM. Jsem přesvědčen o tom, že pokud chceme zopakovat úspěchy z let 2004 až 2013, musíme vytvořit skupinu skutečných odborníků, která bude připravovat nejen předvolební kampaně, ale i celoroční práci s veřejností. Všechny současné úspěšné politické strany mají marketingový mix propracovaný do nejmenších detailů. U nás se zatím spoléhá na politické, nikoliv odborné zkušenosti v této oblasti.

Výročí Sedmnáctého listopadu 1989 je dobrým datem pro otázku, co pro vás tento den znamená?

Jak už jsem odpovídal i v jiných médiích, listopad 1989 považuji za kapitalistický převrat řízený západními mocnostmi a financovaný mamutími korporacemi, kterým šlo pouze a jenom o získání obrovského odbytiště a levné pracovní síly. Je potřeba si uvědomit, že celý socialistický blok měl více než 400 milionů obyvatel a tato masa potenciálních kupců kapitalistických pozlátek za investici do převratů v jednotlivých zemích stála. U nás to bylo o to jednodušší, že bylo dokonale využito lidské loutky, kterou byl do té doby veřejnosti zcela neznámý obdivovatel třídní společnosti Václav Havel. O aktivním převlečení kabátů i ze strany některých členů KSČ není dnes již pochyb.

Právě toto datum přitahuje organizátory i jiných manifestací a demonstrací, takže i letos, jako ostatně každoročně, zase jako by někdo chtěl svrhávat vládu, ač ta pochází z demokratických voleb. Co vy na to?

Tato legrační uskupení typu Milionu chvilek pro demokracii pouze poukazují na fakt, že základní principy demokracie jsou jim vlastně na obtíž. Když uspěje pravicový subjekt, ohánějí se demokracií a pluralitou. Ovšem když v přímé volbě, tedy v nejdemokratičtějším způsobu volby, zvítězí Miloš Zeman, volají po jeho demisi. Nedávno se provalilo, že Velvyslanectví USA financovalo propagandistickou kampaň k 17. listopadu na Slovensku. Jsem přesvědčen o tom, že podobně to bude u nás s Milionem chvilek a exstudentem Minářem. Bohužel jejich beztrestné urážení prezidenta a ostatních politiků je typickou vizitkou kapitalismu.

Znáte historiky, kteří podobně jako vy a sekce regionálních dějin mapují zaniklé podniky? Nebo je to i pro odborníky tabu?

Bohužel nikoliv. Proto bych přivítal spolupráci okresních výborů KSČM, které o historii svých regionů a současném stavu průmyslových, kulturních a zemědělských objektů vědí nejvíce.

Autor: 
Monika HOŘENÍ
Zdroj: 
Haló noviny