Občané České republiky očekávali, zda poslanecká sněmovna vysloví důvěru druhé vládě pana Babiše, politická scéna se u nás konečně uklidní a začne normální způsob života občanské společnost. Já měl, jako každý občan v naší společnosti svoje starosti, tentokrát jak se dostanu po cestě na severu a západu Čech, co nejrychleji domů. Příbuzní mě dovezli do Zličína na metro a po přestupu jsem spěchal pro jízdenku a s ní na vlak.
Omlouvám se za výraz „spěchal“. V mém věku a zdraví se již nespěchá, ale pohybuje rychlosti a způsobem odpovídajícím věku a lékařské péči. Dokázal jsem se i přes to dostat na příslušné nástupiště a blížil k rychlíku, který mě má dopravit k poslední přestupní stanici, na cestě k domovu. Poněkud jsem se zdržel chůzí po schodech k nástupišti, protože pojízdné schody, které vyvážejí cestující na peron, mně z neznámého důvodu se nepohybovaly, ale stály. Přesto dveře vagonu sloužící ke vstupu do vagonu se pomalu, ale přece blížily. U nich stojící, nevím, zda průvodčí nebo vlakvedoucí, na mě volal, zda chci s nimi jet. Dokázal jsem jen zakývat souhlasně hlavou, co on patrně pochopil obráceně a dal jakýmsi terčíkem pokyn k odjezdu, nastoupil a vlak se počal rozjíždět přesně ve chvíli, kdy jsem došel k těm dveřím. Mě nezbylo už nic jiného, než bezmocně rozhodit rukama a přemýšlet o pozdějším spoji. Jenže chyba lávky, tomu zaměstnanci ČD patrně nyní došlo, že se mýlil, cosi ve vagoně dělal s nějakými tlačítky a vlak se zastavil, dveře otevřely včetně jakési plošiny a byl jsem vyzván k nastoupení, poněkud netradičním způsobem, „to jste nemohl pořádně zařvat, že s námi jedete“.
Dal jsem najevo, že ne a dopadl na sklápěné sedadlo. Šťastný jak každý, komu neujel vlak. Stačilo tak málo. Potkat se s člověkem, ochotným pomoci a udělat něco, co vůbec nemusel. Vzpomínal jsem na mé chabé znalosti Železničního přepravního řádu, ale ten rozhodně neobsahoval stať, řešící povinnosti personálu při pomoci samostatně cestujícím pasažérům v případech, kdy nejsou schopni doběhnout vlak. Měl jsem ale štěstí na člověka, kterému kdysi v mládí řekli, že lidé si musí pomáhat a on tak činil.
Večer jsem se usadil k televizi, abych shlédnul semifinále MS ve fotbale, a splnilo se mi nejen přání postupu Chorvatska, ale také celkem pěkného zápasu. A to i bez největších světových hvězd. Patrně to bude tím, že fotbal je především kolektivní hra a naštěstí nezáleží tak úplně na hvězdách se sebelepšími hereckými výkony.
Potom jsem udělal největší chybu dne, přepnul jsem na ČT 24, zvědavý, zda máme vládu s důvěrou nebo ne. Hleděl jsem na obrazovku, přemýšleje, kolik by asi musel zaplatit člověk, který by s podobným napadáním svých kolegů vystoupil na pracovišti, nebo třeba jen štamgastů v hospodě při přestupkovém řízení. Byly by to tučné pokuty, a možná v některých případech by došlo i k trestnímu řízení podle ustanovení § 184 trestního zákona, pro spáchání pomluvy. Nelíbilo se mi vůbec falšování historie poslanci, kteří projevovali její až dojemnou neznalost, nebo opomíjeli vše, co se jim nehodilo. Nějak jsem stále více přijímal rčení jednoho známého, že občan XY byl na tom tak špatně, že se nedokázal uživit ani politikou a vzpomenul jedné z povídek Jaroslava Haška, kde stálo, že pokud chcete někoho beztrestně urážet, musíte se nechat zvolit nejprve poslancem Říšské rady, a pak si to užít při jejím zasedání.
A tak již před ránem jsem si chtěl nějak porovnat lidi, které jsem ten den poznal, ale marně.