Dne 7.2.2018 byly na novinkách.cz zveřejněny závěry výzkumu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) ve spolupráci se Sociologickým ústavem Akademie věd ČR ohledně rasistických předsudků v Česku, kdy byl především zájem o mladé lidi, kteří základní školu začali navštěvovat koncem 90. let či později. V té době se již ve školách objevovaly projekty zaměřené na prevenci rasismu a extremismu a lektoři, kteří přednášeli o holocaustu.
Výzkumníci proto čekali, že mladí lidé budou mít méně předsudků proti menšinám než ti, kteří podobné programy neabsolvovali. Výzkum ale ukázal něco jiného. Ve vztahu k Židům se k nesympatiím přiznalo nejvíce lidí právě ze skupiny 15 až 29 let, a to 24 procent dotázaných. U starších respondentů byly nesympatie k Židům méně časté, pohybovaly se pod 20 procenty, u starších dokonce pod 15 procenty. Romy označilo jako nesympatické 75 procent lidí napříč téměř všemi věkovými skupinami, ale v kategorii 30 až 44 let uvedlo nesympatie k této menšině 81 procent dotázaných.
Vzdělání pro toleranci by podle výzkumníků z ÚSTR bylo účinnější, kdyby peníze na tyto účely podpořily méně škol, ale dlouhodobými programy. V současnosti platí podle Hoření spíše to, že podpora se nese v duchu „co nejvíce akcí pro co nejvíce dětí”, kdy ale skutečný smysl takového vzdělávání dětem uniká.
Tolik zkrácená zpráva, podrobnější výsledky nebyly bohužel vůbec uveřejněny. Ale myslím si, že i tak zpráva hodně vypovídá. Dovolím si proto uvést pár poznámek, i když podle vyjadřování médií z doby voleb jsem pouze nevzdělaný venkovan, který absolvoval jen Karlovu univerzitu, kde získal i akademický titul, a několikrát odmítnul nabídku na titul dr.h.c. za pouhých 1000,- Kč, údajně od církevních univerzit z USA.
Prakticky od převratu v roce 1989 jsme neustále přesvědčováni, že máme hodně co dohánět od západu. Co je třeba pravda v oblasti některých technologií, také i výrobků a řadě věcí i v oblasti lidských vztahů. Naše nedostatky nelze brát vůbec paušálně tak, že zaostáváme ve všem a za všemi státy umístěnými na západ od nás. Např. právě otázka rasismu tu byla podle mě řešena rozumněji než na západě, a výsledky toho se právě ukázaly ve zmíněném výzkumu.
Židovská otázka z pohledu vztahů mezi majoritní a minoritní částí obyvatel našeho státu tu od šedesátých let neexistovala. Mám za to, že v této době byla perzekuce na základě židovského původu zcela vyloučena, a v praxi tento původ nebyl vůbec a žádným způsobem zkoumán. Proto mě překvapuje i těch necelých 15 % občanů, kteří vyjádřili své nesympatie.
U Romů, srovnáváme-li stav ze začátku padesátých let a konce osmdesátých let, došlo k výraznému pokroku. Tato menšina, na počátku takřka zcela negramotná, dosahovala v osmdesátých letech gramotnosti u více než 90 % populace. Řada jejích příslušníků byla vyučená, řada měla střední a o něco méně i vysokoškolské vzdělání. Dá se uvést, že většina této populace žila běžným životem občana a též vyznávala stejné hodnoty. Většina měla i slušné zaměstnání a dosahovala výdělku jak majorita. Je nutné přiznat, že vše bylo zatím na křehkých základech, co se pak projevilo, když po převratu se přijímala nesmyslná opatření, která vedla k tomu, aby pro tuto menšinu, respektive pro její část, jevil parazitující způsob života jako lepší a ze strany státních orgánů nebyl nijak citelně postihován.
Majoritě nevadí původ, nebo barva pleti. Majoritě vadí tzv. pozitivní diskriminace, která nevede k žádnému zlepšení přes vynaložené prostředky. Nakonec srovnáme-li u majority vztah k jednotlivým menšinám, tak jsou absolutní většinou majority příznivě hodnoceny všechny menšiny, které se živí prací nebo podnikáním. Jiný úhel pohledu je jen velmi málo používán, vyjma běženců v současnosti.
Určitou skupinou médií a i některých státních či veřejnoprávních organizací jsou neustále uváděny příklady rasismu a špatného nakládání s menšinami, trpkým údělem menšin. Bohužel málokdy je do důsledku uvedeno, jak k takovému stavu došlo. Ještě jsem neměl příležitost, abych četl nebo viděl v médiích příklady dobrého spolužití majority a menšin, nebo uvedení kladných příkladů podnikatelů a jiných vzorů menšin, ač řada těchto příkladů by se našla.
Shora uvedený výzkum má jistě smysl, ovšem za podmínky jeho vyhodnocení a přijetí opatření k nápravě, která se ale pak nesmí ohýbat podle zaběhaných a zcela neúčinných klišé.